Logo banner

Modlitba – modlitební život

| zpět na doporučení |


Mnozí lidé začínají mluvit s Bohem, tj. modlit se, až když něco potřebují – například životního partnera – nebo až když se dostanou do problémů, se kterými si sami nevědí rady. Je samozřejmě přirozené a zcela v pořádku, že se obracíme k Bohu ve složitých situacích; skutečný modlitební život však znamená ještě mnohem víc.

Prosba je jen jedním z aspektů modlitby. Modlitba má ale více rozměrů a na prvním místě je živým vztahem s živým Bohem. Je opravdovým rozhovorem s živou bytostí – s Bohem, který nás stvořil, který je naším Otcem. A jakožto rozhovor je modlitba obousměrnou komunikací: mezi člověkem a Bohem, tedy od nás k němu, a mezi Bohem a člověkem, tedy od něj k nám. My hovoříme, a Bůh hovoří. My nasloucháme, a Bůh naslouchá.

Modlitba není vynálezem lidským, ale Božím. To Bůh modlitbu vymyslel a určil ji pro nás jako způsob, jak s ním budeme komunikovat. A on hluboce touží po tom, abychom s ním hovořili velmi často; aby to nebyla jen krátká modlitbička před spaním nebo jen zamumlání jednoho poděkování ráno ještě v polospánku, když se připravujeme do nového dne. Náš život má být plný modlitby – plný rozhovorů s Bohem – to má náš milující Otec na srdci! Modlitba je tedy rozhovor s milující bytostí – s naším Nebeským Tatínkem. Jak rádi hovoříme s někým, kdo se o nás doopravdy zajímá, kdo nás miluje a koho milujeme my! Děti milují rozhovory se svými rodiči a rodiče rozhovory se svými dětmi... A láska našeho Nebeského Otce je ještě mnohem větší než to! Umíme si to vůbec představit? Kdybychom znali lásku Boží tak, jak si Bůh přeje, abychom ji znali, toužili bychom s ním hovořit celé dny a poznávat ho každým dnem více!

Někdy v modlitbě hlasitě voláme – z plných plic a z celého svého srdce voláme k Bohu v radosti, když mu vyjadřujeme dík a vděčnost za to, čím vším on pro nás je a co všechno pro nás jeho láska znamená! Jindy naopak naše srdce volá k němu v zoufalství v situacích, kdy máme pocit, že už nemáme žádnou naději, žádnou sílu k životu, že už jsme v koncích a nemůžeme dál... Takové modlitby Bůh slyší: on slyší zoufalé modlitby! On vždy slyší, když k němu voláme z celého svého srdce. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,19) Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15)

Někdy v modlitbě mluvíme k Bohu, a jindy v modlitbě jen mlčíme a očekáváme na Boha – v tichosti mu nasloucháme. Tehdy ho uslyšíme: když se ztišíme a pokoříme, když odložíme své představy, své plány... Tím mu dáme prostor. Dokud jsme plni jen sami sebe a svých aktivit, Boha můžeme přeslechnout. On chce hovořit k našemu srdci – ale připravme své srdce.

Je čas hovořit k Bohu, a je čas mu v tichosti naslouchat. Někteří pouze mluví k němu a myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Zapomínají, že Bůh slyší hovořit naše srdce! Čeho je naše srdce plné? Má v něm prostor Bůh? Má v něm VŽDY prostor on? Nebo jen chvíli ano, a pak zase ne...? Mnozí jen hovoří, a nečekají už, že bude hovořit také on. Neuvědomují si, že CHCE mluvit také on! Jestliže nejsou zvyklí dát Bohu prostor a naslouchat mu, když on začne mluvit, možná ho ani nepoznají... Potřebujeme se naučit tak dobře znát Pána Ježíše, že bezpečně poznáme, když k nám hovoří. On touží po tom, aby ho křesťané znali velmi dobře, osobně a důvěrně. Když pak bude hovořit – budou rozumět. Moje ovce slyší (tj. poznají, rozeznají) můj hlas. (J 10,27) Naučit se poznat Boží hlas je jedním z prvořadých úkolů každého křesťana.

Modlit se znamená také uctívat Pána ve chválách, děkovat mu a vzývat jeho jméno v Duchu Svatém. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4,23) Ti budou vzývat mé jméno, a já jim odpovím. Řeknu: Toto je můj lid. A oni řeknou: Hospodin je můj Bůh. (Za 13,9)

Pán se zalíbením vyslýchá modlitby svých dětí a dává jim dobré dary, ale nejvíc se raduje, když hledají jeho tvář, když ho chtějí více znát a chtějí žít stále v jeho blízkosti. Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. (Ž 105,4) Budete mne hledati a naleznete, když mne hledati budete a dotazovati se mne budete celým svým srdcem. (Jr 29,13)

Můžeme si být naprosto jisti, že Bůh slyší všechny naše modlitby. Slyší každé naše volání, zná přesně každou naši prosbu, ví i o každé touze našeho srdce, dokonce o každé naší myšlence. Každou naši prosbu slyší a zná, ale ne vždy vyslyšení modliteb přijde hned. Pokud ti ale o něco opravdu jde, budeš v modlitbách vytrvalý. Také si ale potřebujeme být vědomi toho, že ve svých prosbách a přáních se potřebujeme dostat do souladu s Boží vůlí (1 J 5,14). Tehdy můžeme mít jistotu vyslyšení svých proseb.

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7-11)

Pokud jde o modlitby za budoucího životního partnera: svěřujme své hledání v modlitbách s důvěrou Bohu. Moudrost při hledání a volbě životního partnera může dát jedině Bůh; lidská chytrost na to nestačí... Kdo vybírá jen podle vlastního uvážení, může se snadno splést. Jen Bůh vidí hluboko do srdce a do duše každého člověka, a tak jen on může dát pravdivé doporučení, kdo by se k tobě hodil, a kdo ne. Pokud budeš ochoten naslouchat, Pán ti bude dávat moudré rady a vodítka pro tvé hledání a rozhodování. … vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,8)

Prosme Pána, aby při hledání otevřel naše oči, abychom byli schopni poznat toho pravého/pravou, až se s ní/m jednou setkáme. Teprve když si v pokoře přiznáme jako ten slepý Bartimeus, že jsme bez Pána neschopní a nemožní, nemohoucí…, až pak Bůh může začít dělat v našich životech zázraky. Kdo zůstává pyšný a spoléhající se jen sám na sebe, pro toho Pán nemůže nic udělat. Ježíš se ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ A slepý Bartimeus odpovídá: „Mistře, ať vidím!“ Bůh jeho oči potom rád otevře. Prosme jako ten Bartimeus.

Požádejme Pána, aby nás při hledání vedl tak, abychom se s tím pravým, s tou pravou setkali ve správný čas. Otče náš, … buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Modleme se již nyní za svého budoucího partnera a žehnejme mu, přestože ho ještě neznáme. Modleme se i sami za sebe, abychom byli na manželství s dotyčným/dotyčnou připraveni. Všechnu svou starost vložte na Pána, neboť mu na vás záleží. (1 P 5,7)

Ježíš jim vypravoval podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří. A Pán řekl: Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? (L 18,1–8)

Co chtěl Pán říci výše uvedenými slovy? Jsou to slova, která patří k tomu nejdůležitějšímu, co o modlitbě řekl.

Samozřejmě v nich zdůrazňuje vytrvalost modliteb. Ale ještě něco k tomu dodává: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Můžeme v jeho slovech cítit jakoby určitý protiklad mezi vytrvalou modlitbou a vírou.

Ten protiklad je ale jen zdánlivý. On tím totiž zdůrazňuje obojí. Jak tomu tedy rozumět?

Někteří vytrvalí modlitebníci zapomínají nakonec ke svým modlitbám přidat i krok víry: když vítězně projdou modlitebním zápasem, nakonec udělají tu chybu, že nevykročí do věcí, do kterých je Pán vede. Zůstanou sedět na místě... Vše na modlitbách vybojovali a Pán jim říká: „A teď běž! Teď je čas vykonat to, za co ses modlil!“ Oni však váhají a bojí se. Kde je jejich víra???

Nalezne Syn člověka na zemi víru při svém druhém příchodu?

Nebo nalezne sice úžasné vytrvalé modlitebníky – skutečné Boží muže a ženy, kteří svými modlitbami, jimiž se dotýkali Božího srdce, vybojovávali ty nejdůležitější bitvy a zápasy a mohutně jimi ovlivňovali dějiny svých národů – avšak přeci jen jim mnohdy něco scházelo: k vytrvalým modlitbám se někdy báli přidat i nutný krok víry. A tak například město, za které se celé roky úpěnlivě modlili, nakonec nebylo zachráněno, protože modlitebníci nevykročili, aby ztracenému městu také zvěstovali evangelium... Bůh zde tedy svým modlitebníkům připomíná, že na modlitbách se sice odehrává to nejdůležitější, avšak přeci jen je třeba nakonec přidat i krok víry, neboli také prakticky naplnit to, co od nich Pán očekává. Bůh má zde na zemi ruce, a to ruce křesťanů. Má zde nohy, a to nohy křesťanů. Pokud však ty nohy zůstanou stát na místě, kdo donese ztraceným lidem životodárné evangelium? Jak se mohou obrátit, aniž by jim bylo zvěstováno pravdivé evangelium? Bůh má zde na zemi ústa, a to ústa křesťanů. Jestliže se však budou bát promluvit, kdo ze ztracených bude spasen? Jak budou moci být zástupy ztracených zachráněny, když neuslyší živá slova evangelia – když nedostanou zachraňující stravu pro svůj život?

A pak je druhá skupina křesťanů: nejsou to sice modlitebníci, ale nemají problém odvážně činit mnohé věci pro Pána. V jeho jménu činí spousty věcí – mnohdy však vlastně bez Pána. Pozor tedy! Ta výsada činit Pánovy skutky v jeho jménu patří té první skupině: těm opravdovým modlitebníkům, těm skutečným učedníkům, kteří Pána dobře znají. Pokud však oni váhají, často se úkolu ujímají mnozí nepraví: ti, kdo Pána sice moc neznají, ale nebojí se jít do akce. Z Božího slova ale víme, že Pán se jich nezastává. Víme, co říká o těch, kdo v jeho jménu činili spousty věcí, ale Pána Ježíše osobně vlastně neznali...

Tak jak to tedy máme dělat?

Možná deset dní (nebo deset měsíců...) vytrvalých modliteb – přímluvných modliteb z celého svého srdce, se slzami a úpěnlivým voláním a orodováním – přesně tak, jak se modlil za svého pozemského života Pán Ježíš (Žd 5,7), a potom, když víme, že boj byl vybojován, činit kroky víry, do kterých nás Pán vede. Pán říká, že jako jeho učedníci jsme povoláni činit stejné skutky, které činil on (J 14,12). Pánovy skutky vždy začínají na modlitbách – a to takovými modlitbami, kterými se modlil náš Pán. Jak často odcházel na pusté místo a byl tam sám v modlitbách jen se svým Otcem! A jaké byly jeho modlitby! Ježíš za dnů svého pozemského života obětoval Bohu modlitby a úpěnlivé prosby s hlasitým voláním a slzami... (Žd 5,7) – To jsou modlitby, které nám dnes schází! Nebo se domníváme, že budeme moci činit stejné skutky, jaké činil Pán, a že budeme moci naplnit Boží vůli, aniž bychom se modlili jako on?

Když se budeme modlit jako Pán Ježíš – co se začne dít potom? Potom bude možná stačit říci jen několik málo vět ztracenému hříšníkovi (nebo třeba jen několik málo rozhovorů s ním), a ten bude v slzách činit pokání a bude volat: „Ó, co mám dělat, abych byl spasen?“

Možná deset let vytrvalých modliteb za tvé město, za tvůj národ – deset let přímluvných modliteb z celého tvého srdce, se slzami, půsty, úpěnlivým voláním a orodováním – tak jako se modlil Pán Ježíš. A pak možná bude stačit jediná evangelizace, jediná misijní akce, a zkažené a zvrácené město či zkažený a zvrácený národ bude činit pokání. Tak jako Ninive – jedno z nejzkaženějších měst své doby: činilo pokání po jediném Jonášově kázání. – Jonáš si ale nejprve prošel důkladným modlitebním zápasem.