Logo banner

Služba Bohu – život služby

| zpět na doporučení |


Mnozí křesťané nacházejí svého životního partnera na cestě služby Bohu. Svůj život vydali Bohu a učinili rozhodnutí být pro něj plně k dispozici. Bůh si je potom může používat pro naplňování svých plánů – pro šíření Božího království na zemi. Pán Ježíš zaslíbil, že těm, kteří budou hledat přede vším ostatním Boží království a jeho spravedlnost, bude Bůh PŘIDÁVAT I VŠE OSTATNÍ – vše, co kdy budou ke svému životu a službě potřebovat. Neznamená to, že by nám Bůh dával všechno, na co si vzpomeneme nebo co si kdy usmyslíme... Dává nám ale to, co potřebujeme. A je zřejmé, že v množině „vše ostatní“ se u většiny křesťanů nachází i budoucí manžel či manželka.

Volba životního partnera je velmi důležitým rozhodnutím. Tím prvním nejdůležitějším rozhodnutím našeho života bylo rozhodnutí pro Pána Ježíše a to, že jsme mu dali svůj život. Hned druhým nejdůležitějším rozhodnutím je volba životního partnera – člověka, se kterým strávíme většinu času po zbytek svého pozemského života. Nejlepší je, když oba partneři – budoucí manžel a manželka – mají stejnou touhu sloužit Bohu: jejich služba bude potom společná. To jsou lidé, kteří si přejí, aby jejich manželství nebylo požehnáním jen pro ně samotné (neboli nechtějí žít jen sami po sebe), ale aby bylo místem, odkud se Boží království bude šířit dál. Avšak kolik dnešních křesťanů má touhu naplno žít po Boha? Kolik dnešních křesťanských mužů chce milovat Boha a sloužit mu ze všech svých sil? A kolik dnešních křesťanských žen je ochotno následovat svého manžela a být mu pomocí ve všech časech a za všech okolností? Naše církve a naše rodiny by vypadaly zcela jinak, kdyby tomu tak bylo. A Boží království v naší zemi by nebylo jen nějakým malým slabým ostrůvkem bránícím se náporu vlnobití tohoto světa, ale bylo by mocným proudem šířícím se celým národem a proměňujícím národ skrze evangelium.

V těchto souvislostech bychom měli začít přemýšlet už v době hledání partnera, ne až když se oženíme či vdáme. Je totiž jisté, že pokud máme Boha opravdově na prvním místě a chceme zde být především pro něj (a to tak, aby to v našem životě nebylo jen zbožnou frází nebo přáním, ale realitou), budeme ke svému hledání a volbě životního partnera přistupovat zcela jinak, než když (možná aniž bychom byli ochotni si to přiznat) nám jde vlastně jen o sebe.

Hlavní část služby Bohu se vždy odehrává v skrytu – na modlitbách. Teprve když se staneme modlitebníky a přímluvci, Pán si nás bude moci začít opravdově používat. Intenzivní modlitební život je vždy základem, na němž bude stát a od něhož se bude odvíjet vše ostatní. A jistě není třeba připomínat, že modlitebním životem se myslí něco jiného než odříkávání modliteb naučených nazpaměť. Pravý modlitební život vyvěrá z našeho živého vztahu s Bohem a má jím být zcela prodchnut. Tehdy se stává živým vroucím proudem, který protéká mezi námi a Bohem, a mezi Bohem a námi – prýští v obou směrech v intenzitě Boží lásky a jeho blízkosti. Je živým rozhovorem s živým Bohem, který je na druhé straně pomyslného sluchátka a naslouchá a hovoří; zapojuje se do tohoto dialogu stejně jako my, a ještě mnohem víc. Je v rozhovoru s námi bytostně angažován – neboť jsme dětmi, které hovoří se svým milujícím Otcem. Celou silou své lásky je Bůh zapojen do vztahu s námi a také do každé naší opravdové modlitby – neboli vždy, když k němu voláme celým svým srdcem.

Modlitební život je také vroucí přímluvou za druhé lidi a za všechny situace, které nám leží na srdci. Je úpěnlivou prosbou, a někdy je zoufalým voláním. Je prosbou o pomoc i radostným děkováním s vděčností za vše, co pro nás Bůh dělá. Je vroucí chválou z našeho srdce, a jindy jeho zoufalým pláčem, když se cítíme pozemským putováním už ztrápeni a unaveni.

Opravdový modlitební život nebude nikdy neosobní a chladný. Prodchne každou část naší osobnosti: srdce, ducha, duši i tělo. Takový modlitební život se stane nositelem potřebné proměny našeho života a základem, na němž svůj život budeme stavět.

Modlitební život je sám o sobě službou Bohu. Bylo by chybou se domnívat, že modlitební život je jen nějakým doplňkem našeho života. Ani není jen nástrojem k tomu, abychom mohli začít Bohu opravdově sloužit. Modlitební život a život přímluvné modlitby je sám o sobě tou nejdůležitější službou ze všech. Avšak jak již bylo řečeno, zároveň je i nezbytným předpokladem k tomu, aby si nás Pán mohl používat i dalšími způsoby; tyto další aspekty služby budou věcí konkrétního Božího vedení v našem životě.

Modlitba je – a v určitém smyslu můžeme říci především – nasloucháním Bohu. Musíme se naučit hledat a poznat Boží instrukce a potom se pouštět do věcí, do kterých nás Pán Ježíš vede. Když tedy shrneme, co již bylo řečeno, můžeme říci, že modlitební život je pro každého křesťana základem služby Bohu, na nějž potom budou navazovat další oblasti služby, tak jak koho Bůh konkrétně povede.

Když dáme svůj život Bohu k dispozici a budeme to myslet opravdově a vážně, můžeme si být jisti, že Bůh si nás použije. Náš život nebude vždy jen snadný, ale je jisté, že cesta s Pánem Ježíšem bude tou nejlepší cestou pro náš život – vždyť Pán Ježíš je tím nejlepším Pánem ze všech! Můžeme se modlit například takto: „Pane Ježíši, tady jsem – a jsem zde pro tebe! Chci ti být celým svým životem a každým dnem plně k dispozici. Toužím celým srdcem naplňovat tvou vůli. Prosím, ukazuj mi, jaké máš plány s mým životem. Použij si mě tím nejúčinnějším možným způsobem, jaký pro mě přichází v úvahu – i kdyby to mělo znamenat, že moje cesta nebude snadná. Prosím, pomoz mi změnit můj život tak, aby ti mohl přinášet dobré ovoce. Použij si mě pro šíření Božího království v mém městě, v našem národě či kdekoliv, kde budeš chtít a jakkoliv budeš chtít.“

Ježíš řekl: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude země osolena? Vy jste světlo světa. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5,13–16).

„Zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.” (Mk 4,8). Náš život každopádně vydá nějaký užitek – buď dobrý, či špatný. Můžeme si být jisti, že Bohu nakonec přineseme výsledek svého pozemského života. Každý člověk nakonec předstoupí před Boha a tam bude odkryto a sečteno vše, co kdy činil. Jaký bude výsledek TVÉHO života? Jakou úrodu „zrn“ tvé „zrno“ Bohu vydá? Přineseš Bohu jen dvě či tři další zrníčka? Nebo jen deset či patnáct dalších zrn? Ježíš řekl, že mu můžeme přinést užitek až třicetinásobný, šedesátinásobný nebo dokonce stonásobný. Kdo rozhodne o tom, jaký užitek Bohu přineseš? Ano, odpověď je jasná – rozhodneš o tom ty sám. Bůh touží použít si tě – stejně jako každého křesťana na této zemi – a přeje si, aby užitek tvého života byl stonásobný nebo třeba i vyšší... Tím limitujícím faktorem se stáváme jedině my sami. Dovolíš Bohu, aby si tě použil a skrze tebe přinesl velikou úrodu? Pustíš opravdově Pána Ježíše do svého života a nabídneš mu svou službu – sám sebe? Bůh na to čeká a bude se z toho velmi radovat. To rozhodnutí je ale na tobě...

Pokud žijeme jen sami pro sebe, náš život nemá z věčného hlediska valný smysl. Když ale dáme svůj život Bohu a necháme se jím používat pro jeho plány, začneme postupně chápat čím dál víc, že náš život získal opravdový smysl, jasný úkol a jednoznačné poslání. Je velkou tragédií, že mnozí lidé – a bohužel i mnozí křesťané – na konci života shledávají, že svůj život vlastně promarnili pouhým pachtěním za věcmi tohoto světa nebo jinou náplní, která z věčného hlediska neměla téměř žádnou hodnotu. Pojďme tedy včas – dokud jsme mladí, silní, zdraví – dát svůj život k dispozici Bohu. To je ta nejlepší investice, kterou se svým životem můžeme učinit.

„A za všechny Ježíš zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel a vstal.“ (2 K 5,15). Tato slova jsou velmi jednoznačná a měla by být v životě každého křesťana samozřejmostí: všechno, co je a co má, všechny své hřivny a talenty, nadání, svůj čas – to vše by měl dát k dispozici Bohu a šíření Božího království. Nemělo by to být považováno za nějaký nadstandard určený jen pro pár „vyvolených“, kteří vzali Boha vážně. Bůh to ve svém slově jasně říká úplně každému křesťanovi: ABYSTE NEŽILI UŽ SAMI PRO SEBE, ALE PRO TOHO... Pro koho? Pro toho, KDO ZA VÁS ZEMŘEL A VSTAL – to znamená pro Pána Ježíše. Avšak kolik dnešních křesťanů vzalo tato slova vážně? Kolik křesťanů je ochotno dávat Bohu víc než jen almužnu ze svého času a jen zbytek svých sil? Kdo může říci, že žije opravdově pro Boha? Jen málo křesťanů by to dnes mohlo poctivě říci. A proto dnešní svět vypadá tak, jak vypadá, proto naše země je tak bezbožná, proto náš národ patří mezi nejbezbožnější národy světa... Neboť jen málo křesťanů dalo Bohu k dispozici všechno, co měli – celý svůj život. Málokoho si tedy Bůh může opravdově používat pro proměnu národa tak, aby Boží království už vskutku přicházelo a měnilo bezbožný národ v Boží lid.

Jak najít Boží vůli pro svůj život? A jakým způsobem mohu začít Bohu sloužit? Každý, kdo miluje Pána Ježíše, s ním tráví svůj čas. A když tráví čas s Ježíšem, bude Boha velmi dobře znát a pozná, když k němu Bůh hovoří. Proto bude vědět, co má dělat a jaké jsou jeho úkoly na tomto světě. „Já jsem dobrý pastýř – znám své ovce a ony znají mne. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, a následují mne.“ (J 10,4 a 27). Když Boha známe, on nám může pokládat na srdce své plány a záměry, ukazuje nám službu a cestu, kterou nám připravil a po které nás chce vést. Bůh je dobrý. Nebojme se vydat mu cele svůj život a být zde naplno k dispozici pro něj. To je to nejlepší, co se svým životem můžeme udělat.

Motivy služby

Z Božího slova na mnoha místech zaznívá jasné poselství o tom, že Bohu velmi záleží na našich motivech. Bible často hovoří o srdci a jeho záměrech, jeho úmyslech – tedy o našich vnitřních postojích a motivech. Dokonce je psáno, že motivy a postoje našeho srdce budou patřit k základním kritériím, podle kterých Bůh bude nakonec hodnotit náš pozemský život – vše, co jsme kdy činili. Tedy nestačí jen dělat správné věci, ale je třeba je dělat se správnými motivy v srdci. To platí o všem, co děláme, a samozřejmě to platí o službě Bohu.

Motivem, který na Božím soudu obstojí, je láska k Bohu a k lidem. Ta by měla být základním motivem služby. Správným motivem je poslušnost Bohu, touha po šíření Božího království, touha vidět národ proměněný skrze evangelium. Touha po spasení těch, kteří Boha ještě nepoznali nebo Boha zatím odmítají...