Logo banner
Jdeš si svou cestou?


Stává se asi každému z nás, že si svůj život někdy řídíme podle svého, aniž bychom se ptali Boha na jeho názor. Stává se, že si jdeme svou cestou, kterou jsme si sami vymysleli a vysnili a naplánovali… Myslíme si, že je vše v pořádku, až najednou…


Když nás Bůh zastaví

Pak ale dojde k tomu (a když se to stane, buďme za to Bohu velmi vděčni!) že nás Pán Ježíš na té naší cestě najednou zastaví. Setká se s námi – a my víme, že to je On – a promluví k nám: „Podívej a přemýšlej… kam ses to dostal? Kde ses ocitl? Je tohle místo (událost, situace, vztah…), kam jsem tě chtěl dovést já?“

Vtom nám jakoby spadnou šupiny z očí a je nám jasné, jak to všechno je. Víme že odpověď na tu Pánovu otázku je „ne“. Dojde nám, že jsme zabloudili a sešli z cesty, po které nás Bůh chtěl vést. (Možná jsme mysleli, že ta naše cesta je správná… Nebo že není „až tak špatná“, že by to Bohu mělo vadit… Nebo že Bůh aspoň „nic nenamítá“ a tudíž že nám to snad schvaluje…) Když k nám Ježíš ale promluví, najednou nám všechno dojde a pochopíme, že je to jinak. Víme, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme měli být.

Když se to stane, radujme se a jásejme a děkujme za to Bohu! … Ono je totiž mnohem horší, když se to nestane – neboli když Bůh nezasáhne, když nás nechá, abychom po té naší nesprávné cestě pokračovali dál. To pak může vést (a stává se to) až ke všelijakých velmi špatným koncům.

Ale jak to, že Bůh nás někdy na té naší nesprávné a svévolné cestě zastaví, a jindy ne? Nebo že někoho zastaví, a jiného ne? A jestliže chceme, aby nás Bůh zastavoval a přesměrovával vždy, když jdeme nějak špatně, jak to zařídit? Jak toho docílit? A můžeme to vůbec nějak ovlivnit…?

Jistěže ano! Proste, a bude vám dáno! Hledejte, a naleznete! O cokoliv budete žádat Otce v mém jménu, dá vám – řekl Ježíš.


Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal, kdykoliv je třeba. Aby ho vychovával, jako vychovává otec svého syna. Samozřejmě že v tu chvíli, když přijde Boží výchova a Boží napomínání a jeho korekce, nám to mnohdy nebude připadat příjemné… Neboť každá výchova svým způsobem bolí. Vždyť je psáno (Žd 12,11): Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Ale uvědomme si, že když nás Bůh – tj. TEN, KDO NÁS MILUJE VÍC NEŽ KDOKOLIV JINÝ – napomíná a koriguje a vychovává, bude to pro nás vždy jistě velmi, velmi, velmi dobré! Přinese nám to prospěch a užitek!


Kdo je ještě moudřejší, žádá Boha, aby ho i spravedlivě soudil

Kdo je ještě moudřejší, dokonce žádá Pána, aby ho nejen korigoval a vychovával, ale i spravedlivě soudil. (Tím samozřejmě nemyslíme soudy k odsouzení, ale naopak k nápravě. Jestliže věříme v Ježíše Krista, pro nás nejsou již určeny soudy k odsouzení. Vždyť Bůh nás skrze svého Syna spasil. Ježíš nepřišel, aby nás odsoudil, ale zachránil!)

Musíme si být vědomi toho, že Bůh je ten nejspravedlivější a nejlepší soudce ze všech. On je mnohem lepší a poctivější než ti nejlepší a nespravedlivější pozemští soudci, kteří kdy na zemi žili. Proto se nemusíme obávat svěřit se do jeho rukou. Když si král David měl vybrat, zda ho Bůh vydá do lidských rukou, nebo zda ho bude soudit sám, vybral si, aby ho soudil Bůh. Věděl, že Bůh je ten nejlepší.

Boží spravedlivé soudy, které přicházejí do našich životů, jsou pro nás POŽEHNÁNÍM. Když žádáme Boha, aby nás spravedlivě soudil a napomínal a korigoval, vydali jsme se do těch nejlepších rukou. Do rukou, které nás milují nejvíce ze všech. Jeho výchova a napomínání bude vždy k našemu prospěchu, nikoliv k odsouzení.


Nečekat, až uděláme chyby, ale již předem žádat o Boží vedení

Předem – než stihneme udělat závažné a nebezpečné chybné kroky a nabrat zlý směr – vždy žádejme Boha o jeho vedení. Není třeba nejdřív nabrat chybný kurz, aby k nám Bůh mohl začít hovořit. Bůh k nám chce hovořit již předem, chce nám předem svítit na cestu a ukazovat správný směr.

Občas se chybám sice nevyhneme (a když se tak stane, nechme se Bohem zkorigovat), avšak ve většině případů je možné už předem nabrat správný kurz nebo se aspoň vyhnout těm nejhorším chybám.

Proste – a bude vám dáno. Žádejme o Boží vedení. Bůh dává tomu, kdo ho žádá.

Kdo nežádá a kdo vzdoruje Bohu a zarputile si jde svou vlastní cestou, tomu se opravdu nakonec může stát, že ho Bůh tou cestou nechá jít, a to se všemi důsledky… Bůh si to nepřeje, avšak když je někdo tak svévolný a nenapomenutelný, musí počítat s tím, že sklidí ovoce své neposlušnosti. Naopak kdo je moudrý, udělá vše pro to, aby se takové situaci vyhnul.

KAŽDÝ, KDO HLEDÁ, NALÉZÁ. Žádejme tedy, aby nás Pán Ježíš zastavoval, jestli jsme se vydali cestou, která není určena pro nás a která by nakonec nepřinesla nic dobrého.


Náš vlastní plán, nebo Boží plán?

To vše, co bylo řečeno, samozřejmě neznamená, že každý náš vlastní plán by musel být špatný. Bůh nás stvořil jako tvůrčí bytosti. Jsme obdařeni nadáním a kreativitou. Máme různá obdarování a talenty. Naše životy mají tedy být tvůrčími! Nezřídka se ale stává, že své schopnosti a hřivny investujeme úplně jinam, než bychom měli. Investujeme svůj čas, svůj talent nebo obecně svůj život do věcí, které nemají žádnou skutečnou hodnotu; někdy dokonce do věcí ničemných a zlých; nebo sice děláme „dobré“ věci, ale ignorujeme to, co je skutečně určené pro nás od Boha – to pravé, kam nás osobně Bůh vede a k čemu nás povolal.

Bůh nám říká: „Chci, abys dělal A.“

Ale my si zatvrzele vedeme svou: „Ne, já budu dělat B.“

Bůh znovu říká (a třeba nám to řekl už mnohokrát): „Jdi, a začni dělat A. Myslím to vážně.“

Ale my to ignorujeme a dál si jdeme cestou B.

Znáte to? Každý z nás to asi někdy prožil… Někdy třeba jen v malé věci, ale jindy ve věci velmi závažné a se závažnými důsledky.


Ježíš přichází někdy nenápadně … ale tak, abychom vždy měli šanci ho poznat

V evangeliu čteme, jak se vzkříšený Ježíš na cestě připojil ke dvěma učedníkům, kteří měli namířeno do Emauz. … dva z nich se ubírali do vsi jménem Emauzy … a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím ho poznat. (Lk 24,13–16)

Je zvláštní, že občas jako by nám něco bránilo, abychom byli schopni vidět ve svém životě pravdu; vidět věci takové, jaké skutečně jsou; vidět věci je z Božího úhlu pohledu – Božíma očima. Neboť k tomu, abychom byli schopni vidět Božíma očima, potřebujeme zůstávat blízko Pánu.

Řekl jim: O čem to spolu cestou rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich … mu odpověděl: Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! On se jich zeptal: A co to bylo? (Lk 24,17–19)

Když se nás Ježíš na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Ale chce upoutat naši pozornost a sám nám něco sdělit.

Oni mu odpověděli: Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lk 24,19–21)

Pán Ježíš nás nejprve nechá, jako nechal tyto dva učedníky, vypovídat… Pak nám objasní, jak to s námi je. Pronikne do naší beznaděje, do našeho zklamání a úzkosti. Pronikne i do naší pýchy a sebejistoty, se kterou jsme se pustili do realizace svých vlastních plánů, aniž bychom je chtěli nejdřív opravdově probrat se svým Pánem. Možná jsme jen chtěli, aby Bůh našim vlastním plánům požehnal … ale nečekali jsme už, jestli k nim dá souhlas nebo jestli třeba nenavrhne nějaký jiný plán.

A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,25–27)

Pak se to konečně stane! Konečně nám to všechno dojde…

… avšak tento proces obvykle nebývá tak rychlý jako při zmíněném setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz.

Než k nám Pán pronikne do našich různých stavů, v nichž se nacházíme, než mu dovolíme, aby zasvítil svou pravdou do našeho srdce a přesměroval nás, to může chvíli trvat. Čím více jsme Boha zanedbávali a ignorovali jeho cesty, tím to může trvat déle a tím to může být těžší nebo někdy i bolestivější – než Bůh šmodrchanici našeho života rozmotá a rozuzluje, než uzdraví a zahojí naše rány, než nás dovede do svých obnovených a vzkříšených, do nových a dobrých plánů, které pro nás připravil.

Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil Pán a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen! (Lk 24,31–33)

Ježíš, pravdivá CESTA, změnil jejich cestu!

Už nespěchali do Emauz, ale šli tam, kam je poslal on. Stejně tak mění naše cesty dnes.

On je PRAVDA, která nás vysvobozuje od našich vlastních „pravd“, polopravd a všelijakých lží, kterými jsme ničili svůj život (a často i lidí kolem sebe).

On je ŽIVOTEM, který mění náš původně nesmyslný a našimi vlastními chybnými rozhodnutími zpackaný život, a dává mu konečně skutečný smysl, po kterém jsme v hloubi srdce toužili. Dává mu nový směr a jasnou naději do budoucna!


Podmínkou je ale ochotna k pokání – ochota ke změně

Ochotna k pokání – OCHOTA KE ZMĚNĚ. Odhodit staré skutky tmy a svoje svévolné cesty.

Ta změna nás bude něco stát. Nebude do zadarmo. Někdy to bude i bolet. Pravdivý život často bolí, protože v něm musíme umírat svým starým a zlým způsobům života a přijmout Kristův způsob života. Mnoho věcí změnit, aby v nás mohl svou velikou láskou a mocí přebývat a jednat skrze nás vzkříšený, živý a mocný Bůh. Pokládejme svůj vlastní život pro Něj – aby On mohl žít skrze nás! Stát se, v určitém smyslu, ničím – tak aby On se v našich životech mohl stát vším!

KDO K TOMU BUDE OCHOTEN, SKRZE TOHO PÁN BUDE MĚNIT TENTO SVĚT. A svět tuto proměnu dnes tolik potřebuje! Takový život má smysl!

TAKOVÍ LIDÉ ZMĚNÍ BĚH TOHOTO SVĚTA A ROZŠÍŘÍ ÚŽASNÉ BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ VŠUDE PO ZEMI.


Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé,
ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 21,2)

Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí,
ale pohnutky zpytuje Hospodin. (Př 16,2)

Pán zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1. Kor 2,10)

Pán, který zkoumá srdce. (Ř 8,27)

… vyjdou najevo věci skryté v (našem) srdci, takže padne(me) na kolena, pokoří(me) se před Bohem… (1. Kor 14,25)

Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví. (Jr 17,10)

Tehdy on vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. (1. Kor 4,5)

Obraťte se, když vám domlouvám.
Hle, nechám na vás proudit svého Ducha,
uvedu vám ve známost svá slova. (Př 1,23)

Svěř Hospodinu své počínání,
a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3)

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem,
na svoji rozumnost nespoléhej.
Poznávej ho na všech svých cestách,
on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5–6)